Začal jsem s hudbou od mých sedmi let a měl jsem v tom jasno, bylo to mé přání. Maminka je muzikant a vždycky mě, mojí sestru a bratra podpořila v tom co máme rádi. maminka hraje na kytaru a baskytaru a miluje country, blueagrass a folk. To byla hudba na které jsem vyrostl.  Chodíval jsem s ní asi tak od mých devíti let hrát, když se s kamarády sešli třeba v hospodě a to byla, kromě výuky v ZUŠ, moje druhá škola, škola improvizace a to mě baví. K tomu jsem hrával s mým bratrem Honzou irské a skotské lidové písně, které jsem si oblíbil a tenhle vibe mi zůstal dodnes, protože je to něco, co jde jakoby z mého nitra samo. Jak šel čas přibral jsem si v hudebce ještě hru na klavír, ale jen na dva roky, chtěl jsem se totiž dostat na konzervatoř a věnovat se jen houslím, tak jsem potom s klavírem skončil. Příprava na konzervatoř s panem profesorem Drhou v Českých Budějovicích byla velice výživná a dodnes z toho čerpám, nicméně mě pár měsíců před zkouškami došlo, že budu muset hrát to co mi řeknou a měl jsem pocit, že se mi hudba stane něčím, z čeho už nebudu mít radost a jsem zvolil stavební průmyslovku. Nebylo to úplně mimo, protože mě vždycky bavilo stavění bunkrů na stromech. Měl jsem k technickým dovednostem blízko.

S hudbou to už na střední bylo horší i když jsem chodil dále do ZUŠ, tak jsem cvičil tak akorát na hodině… No moc jsem tomu nedal a paní učitelka Srnková ve Volyni byla na mě hodná a schovívavá. Až na Vyšší škole oboru dřevostavby jsem se k hudbě začal opět víc vracet a bylo to skrze mého kamaráda a spolužáka kytaristy a zpěváka Jiřího Trpáka, kterého dnes můžete zažít v Odřejem Hejmou nebo v Santa Morela Band. S ním a dalšími spolužáky jsme založili big beatovou kapelu Mole in Hole. To zase pokulhávala škola… Začal jsem se inspirovat blues a rockovou hudbou a přenášel to do hry na housle a baskytaru. Hrávali jsme hlavně po hospodách, taková studentská klasika, ale pořád jsem cítil, že to ještě není úplně ono. Nutkání vyrazit do světa bylo silnější a tak jsem si vzal batoh a housle a odletěl rovnou na druhý konec planety, na Nový Zéland aniž bych vlastně věděl do čeho jdu. Touha po dobrodružství byla veliká a jak to na cestách chodí, začali se dít zázraky a do cesty mi přicházejí báječní lidé. Po půl roce práce na stavbách a v lese jako dřevorubec na Novém Zélandu jsem dospěl k rozhodnutí a to věnovat se jen tomu, u čeho vydržím celý život a co mě naplňuje. Byla to vždycky hudba.

Než k tomu došlo zkoušel jsem občas hrát na ulici, takzvaný busking a v Queenstownu jsem se potkal s úžasným pianistou, bubeníkem a hudebním producentem AJ Hicklingem. Představte si, že jdete po ulici a slyšíte božskou klavírní hudbu a když k tomu přijdete, vidíte chlapíka s plnovousem a dredy ve vestě z ovčí vlny jak hraje na piano, které má na kolečkách. Střetly jsme se tam jen letmo ale zanechalo to ve mě velkou inspiraci a to jsem ještě nevěděl, že se naše cesty ještě spojí v jenom společném hudebním projektu. Příběh cestování na Novém Zélandu pokračuje na festivalu zvaným Luminate. Festival na vrcholku hory Takaka Hill, ležící na okraji Byron Bay v severní části Jižního Ostrova byl zásadní, jelikož sem se tady potkal s mojí budoucí kapelou Mad Hallelujah Tribe a jak to tak bývá, vzniklo to při jamu. Dva američani Mákete a Daniel a jeden kiwák (tak si říkají novozélanďani) Henry Shanks. Mákete jeden ze členů mě oslovil, jestli bych si s nimi zahrál a když spustili, tak mi došlo, že to je ta hudba, kterou jsem hledal, co chci hrát. A tak jsem byl u zrodu této kapely. Po návratu z festivalového nadšení zpět do reality bylo po dvou týdnech práce v lese rozhodnuto. Všeho jsem nechal a rozhodl se pro kapelu, pro hudbu, pro to, žít svůj sen. Bylo nás nakonec víc asi tak 6 až 8 lidí v kapele a tak různě se to proměňovalo. Tomé – zpěv, Alice – zpěv, flétna, Sibbie – zpěv, Xenja – zpěv, Mákete – zpěv, kytara, Daniel – zpěv, kytara, Henry – handpan, Alex – mluvené slovo, já na housle a jednu z hlavních rolí hraje právě AJ piano busker, který se k nám přidal na bubny a který nám pomohl natočit naše první album „Wild Creatures“ na lodi v Austrálii.

Rok a půl v kuse jsme spolu hráli a obletěli několikrát zeměkouli dokola. Tohle dobrodružství by bylo na dlouhé povídání. V průběhu této životní kapitoly jsem si postupně začal vytvářet svůj sólový projekt Vojta Violinist. Bylo to silné nutkání vlastní tvorby, které započalo buskingem. Díky buskingu jsem byl schopen se živit hudbou a rovněž je to velká škola o sobě samém a tom jak svět reaguje na to co nosím uvnitř. Zároveň tam je i veliké mysterium, které vždycky trochu víc život opepří. Mákete se mezitím stal schopným producentem a pomohl mi natočit moje první album …connection very much.. a potom i následně další alba a v poslední řadě album „Rhythms of the Valley“. Jak jsme se po roce a půl s kapelou rozdělili, já se vrátil do Evropy a začal se více věnovat svému projektu. Na cestách mě inspirovalo mnoho lidí a s nimi i mnoho nejrůznějších hudebních nástrojů. Tak jsem se například inspiroval chlapíkem jménem Si z kapely Wild Marmelade z Austrálie. Kterého jsem potkal na již zmíněném Luminate festivalu. Jeho hra na didgeridoo mě fascinovala a řekl jsem si: “To chi taky umět” No takhle různě jsem přišel k dalším nástrojům až na řecké buzuki. To ke mě přišlo úplně samo a i samo se mi pak rozeznělo pod rukama.

Po těžkém buskingu v Amsterdamu a čím dál větších omezení pouličního umění jsem se přesunul do Brightonu v Anglii, kde bylo moje hlavní odrazové místo a opravdu se mi dařilo. Byl to pocit, že jsem našel sám sebe ještě víc a v ruchu pouliční atmosféry, která učí pokoře jsem tvořil víc a víc “one man show”. Strávil jsem na ulici tisíce hodin a úžasná věc na tom je, že ulice nabízí celou škálu různorodosti. Člověk se setkává opravdu se všemi možnými lidmi. Měl jsem štěstí a potkával jsem spíše ty, kterým se moje hudba líbí a často mi nabídli přespání, nebo třeba natočili profi video.

S Mad Hallelujah jsme se potom setkávali už jen na turné, ale i tak jsme opět projeli svět. Na cestách jsem potkal hudební duo River Roots z Anglie, se kterými jsem občas hrával, když jsme se sešli na stejných festivalech nebo třeba když zavítali do mé rodné země, do Čech. Už nebylo lehké někam letět letadlem, protože moje sbírka nástrojů a specifického vybavení se značné rozrostla, ale i přesto jsem již po čtvrté letěl opět na Nový Zéland, kam mě ale nepustili z důvodu špatných víz a tak jsem letěl zpět domu. Bral jsem to jako jasné znamení, že už potřebuju zimu a odpočinek. Ono se to zdá být skvělé, že máte čtyři roky v kuse léto plné festivalů, ale ve skutečnosti je to náročné.

Začal jsem působit více na domácí scéně a i když začátek nebyl úplně jednoduchý, tak se mi začalo dařit. Byl jsem neustále v kontaktu s cizinou a jezdil hrát nejrůznější festivaly a koncerty po Evropě a to bylo vždycky osvěžující a finančně lépe placené.

Pak přišel Covid s vládními nařízeními a vše se změnilo. Víme, že to mělo neblahý vliv na hudební scénu, ale i přesto mě to zpočátku vlastně pomohlo se zregenerovat a zastavit se, protože hrát v průměru 10 koncertů za měsíc a v sezoně 15 vystoupení je vyčerpávající.

V průběhu bytí a tvoření na domácí scéně jsem se potkal a hrál se skvělými hudebníky jako Viktor Vlk, Pepe Daza, Rishi Vlote, Kateřina Šlajerova, Vlad Ličko, St. Faun, Daniel Beneš, Maok, Tranzan, skupina Mantrovníci a mnoho dalších. V cizině zmíněné River Roots, Sika, Bob Hilary, … Předskakoval skupině My Baby v Praze, Nahko and medicine for people ve Švýcarsku a nespočet jamů s úžasnými hudebníky po celém světě.

Covid vše změnil a mě nezbylo nic jiného, než se začít živit jinak než hudbou a protože mám rád práci se dřevem a nasbíral jsem i hodně předchozích zkušeností ze staveb, tak jsem se vrátil opět k řemeslu a začal dělat tesařinu. Je to krásná práce, ale hra na housle a težká práce na stavbě nejde moc dohromady. Je to zvláštní tanec bolavých rukou a precizní milimetrové jemnosti na houslových strunách.

Další zásadní zlom v mém životě mi přivodila má milovaná žena Myrith, pro kterou se rozbušilo mé srdce  na festivalu ve východních čechách zvaný „statek sejšn“. Myrith zpívá a hraje v kapele „Živa“. Je to ženské duo, kde je spolutvůrkyní autorských písní. Jejich písním chyběly perkuse a tak jsem nyní i součástí Živy jako podpora na perkuse, housle a flétny.

Nejen naše harmonické spojení muže a ženy, ale i naše hudební propojení a Myrith bylo zřejmé hned od začátku. Vždycky mi v mojí tvorbě chyběl ženský hlas s otevřeným srdcem a tak jsme s Myrith začali spolu přirozeně tvořit a tvoříme dodnes. Myrith má i svůj solový projekt, který najdete zde. Jsou to písně které proniknou a otevřou vaše srdce.